Příspěvěk od sestry Jany

Podzimní – úryvek z knihy Jaroslava Foglara „Hoši od Bobří řeky“

 

Když hoši dorazili ze Slunečni zátoky domů, byla již chladná a mlhavá rána. Slunce svítilo, ale

již tolik nehřálo.

 

Na trhu ve Staré čtvrti se modraly kupy švestek a zářila žlutá jablka. Na strništích za městem

pouštěli hoši barevné draky. U cest se červenaly jeřáby.

 

Někdy po celý den drobně pršelo, a když pak zase bylo jasno, letělo po namodralém nebi plno

malých bílých obláčků.

 

Podzim byl tu. Slunečný, zářivý, a přece tak smutný. Ale když podzimní čas vešel do širých niv a

telegrafní tyče u silnic se rozezpívaly zase divnými nápěvy, Hoši od Bobří řeky i nadále ve

volných dnech opouštěli Starou čtvrť. Vždyt’ ty slunné podzimni dny s toulkami po usínajících

lesích byly tak hezké . . .

 

Babí léto se třpytilo v jasném vzduchu. A tam nahoře na hradbach v Červeném dolíku, jak tam

bylo krásně!

 

To už poslední otavy voněly všude z luk a tisíce slziček Panny Marie se červenaly na stráních

kolem a připomínaly hochům břehy Bobří řeky.

 

Brzo se již stmívalo. Menší chlapci ve Staré čtvrti za zamračených podvečerů pálili pochodně.

Ze sadů harašilo do ulic zvadlé listí a s ním se táhla nasládlá vůně tlení. Přišel čas velikých

dešťů.

 

Vítr se proháněl v ulicích, v komínech hučelo a na půdách rachotilo staré haraburdí.Kouř se

srážel k zemi a ve Staré čtvrti svítili od rána do večera.

 

To byly ponuré, tajemné dny, naplněné smutkem a chladem.

 

Posměšky, jimiž obyčejně hoši ve škole zahrnovali Vilíka a Jirku před prázdninami, když se

dozvěděli o jejich sdružení Hochů od Bobří řeky, pomalu ustupovaly chtivé zvědavosti.

 

Způsobily to především Jiříkovy a Vilíkovy svaly. Nikdo ve třídě se s nimi nemohl měřit.

 

Za druhé to byly různé úryvky o Sluneční zátoce a o příhodách v ní, jež se dostaly k sluchu

obyčejných chlapců velikými oklikami od maminek Hochů od Bobří řeky.

 

Stará čtvrť toho byla plná. Každý z chlapců chtěl prožít něco podobného a stát se takovým

Hochem od Bobří řeky.

Aniž by si toho byli vědomi, začali se Jirka s Vilíkem podobat svým jednáním Luďkovi.

Byli dobří a jemní. Nemluvili neslušně, a přece nedělali přitom dojem těch způsobných

svátečních chlapců z Vilové čtvrti, nažehlených a s nakadeřenými vlasy, kteří jaktěživ nezápasili

a nikdy nevěděli, jaká mužstva nastupují v neděli ke kopané.

 

Všichni ostatní obyčejní hoši ve třídě to velmi dobře viděli a nepovažovali Jirku s Vilíkem za

takové papírové panáčky.

 

Nikdo nevěděl, čím to je, ale všichni je začali nějak obdivovat.

 

Žádný jim to neřekl, a přece to bylo patrné.

 

Když byli Jiřík nebo Vilík vyvolaní k tabuli, celá třída se na ně dívala a pozorovala, jak se

uklánějí, jak se otáčejí, jak drží ruce a jak mluvi.

 

A jak krásný a povznášející pocit to byl pro Vilíka a Jirku!

 

Ale přece se teď stranili většiny svých bývalých kamarádů ze třídy. Nelíbili se jim ti obhroublí,

obyčejní hoši, nebyli podle jejich představ, jaké jim vštipil Rikitan svými řečmi o tom, jak má

vypadat správný chlapec.

 

Hezký podzim přeje sestra Jana