Čekání na jaro od sestry Jany

Taky se těšíte na jaro? Už aby to bylo! Ten krásný čas už se blíží. V čase čekání  jsem si opět našla knihu od Jaroslava Foglara Hoši od Bobří řeky. Přečtěte si se mnou kousek:

Byl takový divný, tajuplný večer s předzvěstí jara – a oběma chlapcům se zdálo, že tam někde daleko, kam plují ty barevné mraky, tam někde že je něco krásného a že to volá na ně . . .

Od toho dne bylo stále tepleji. Sníh rychle roztával i za městem a jižní větry valy krajem.

Hoši ze Staré čtvrti vyměňovali kvapem teplé zimní obleky a čepice za pouhý svetr, rádiovku a krátké kalhoty. V ulicích se objevila jejich nahá kolena.

Ano – bylo tu jaro! I kdyby to jinak nebylo vidět, rozhodně bylo možné poznat to na chlapcích.

A jak krásné a kouzelné bylo jaro toho roku! Vlaštovky přilétly skoro o dva týdny dříve než jindy a v podstřeší opravovaly i stavěly svá hnízda. Vzduch byl těžký, vonný a plný neznámého kouzla. Ze sadů a zahrad voněla čerstvá zem. Vše bylo v jarním sluníčku tak jiskřivé a jásavé, až oči bolely.

Lidé se usmívali.

Z lesů a kopců v modravých dálkách za městem se kouřilo. To se vypařovala vlhkost. Na řece se hnuly ledy a rackové nad nimi kroužili a křičeli. Vrabci cvrlikali k ohluchnutí. Podivné vzrušení ovládlo celý kraj.

A Vilik s Jirkou chodili v tom jarním vzduchu jako zmámeni.

Chtěli něco, a nevěděli jasně co. Hledali přihody, hledali něco dobrodružného z knížek, jež přečetli, ale nic nenalézali.

Přihodilo se to jednou odpoledne za těch krásných jarních dnů. Bylo zamračeno, ale teplo, a sníh už byl ten tam.

Vzduch voněl ještě více jarem a jakási divná touha vábila hochy pryč z ulic, někam tam za městské hradby, daleko, do těch modrých kopců v dáli, které bylo vídat za jasných dnů.

Jirka a Vilík stáli u řeky a dívali se zamračeně na kusy plovoucího ledu; nevěděli, co počít dlouhou chvilí.

Ani si nepovšimli, že z ulice k nim miří někdo, kdo je znal. Byl to onen mladý muž, jenž s nimi tehdy po Jiříkově zápasu mluvil a vysmíval se jim, že nikdy nic nezažijí.

“Říkejte mi Rikitan,” přál si mladý muž. “Je to sice trochu divné jméno, ale myslím, že si na ně zvyknete . . .” A pak, jako by si náhle ještě na něco vzpomněl, zvolal na chlapce:

“Ale nebudeme tu přece stát jako solné sloupy. To není zaměstnání pro mladé, zdravé hochy, kteři chtějí něco prožít. Pojďme si trochu zahrát!”

“Vím o mnoha krásných dobrodružstvích, lepších než ty vaše věčné rvačky nebo běhání po biografech. O takových, při nichž byste musili ukázat svou odvahu, chytrost a vytrvalost. Opravdu krásných dobrodružstvích....“

Tak co? Líbilo? Mně moc a už se vážně moc těším až se zase spolu sejdeme.

Sestra Jana